Lucembursko, Monako, Turecko, Černá hora, Norsko a Japonsko; Černá hora však 1900 zase vystoupila.

Smluvní státy tvoří svaz pro ochranu autorského práva na díla literární a umělecká (čl. 1.); svazové země poskytují autorům příslušným do některé svazové země, stejnou ochranu jako svým vlastním státním občanům (čl. 2.); totéž platí o nakladatelích takových děl, která byla uveřejněna v některé svazové zemi, jejichž autor však nepřísluší do žádné svazové země (čl. 3.). Další ustanovení týkají se práva překladu, použití výtahů, veřejného provozování dramatických a hudebně dramatických děl, nepřímé přivlastňování na základě tak zvané „adapce, hudebních arrangements atd." Podrobnější ujednání mezi jednotlivými státy zůstávají (dle dodatečného článku z 9. září 1886) v platnosti a mohou (dle čl. 15. smlouvy) býti uzavírána i v budoucnosti. Mocnostem při uzavření smlouvy nesúčastněným ponechán jest volný přístup. Čl. 17. zmiňuje se o možnosti dalších konferencí k rozvoji svazu.

Velice skrovný výsledek však měla konference, jež se za tím účelem 1896 v Paříži sešla. Dodatečná akta ze 4. května 1896, podepsaná Německem, Belgií, Španělskem, Francií, Anglií, Italií, Lucemburskem, Monakem, Černou horou, Švýcarskem a Tunisem (nikoli však Norskem) provedla bezvýznamné změny v několika článcích původního ujednání. Ovšem možno vytknouti nynější znění čl. 5., dle něhož autor či jeho právní nástupcové mají právo k překladu po celou dobu, co trvá právo k originálu, ztrácejí je však, když neuveřejní nebo nedají uveřejniti překlad do desíti let, počítaje od prvého vydání v některé svazové zemi, do jazyka, pro nějž se ochrany dovolávají. Současně bylo také Německem, Belgií, Španělskem, Francií, Italií, Lucemburskem, Monakem, Černou horou, Norskem, Švýcarskem a Tunisem (nikoli však Velkou Britannií) podepsáno prohlášení, v němž došly výkladu některé články úmluvy bernské a dodatečné akty. Dodatečnou úmluvu přijalo Haiti 17. ledna 1897, Japonsko 15. července 1899, Dánsko (spolu s Faröery, vyjímaje však Island, Grónsko a dánské Antilly) 1. července r. 1903, Švédsko 1. srpna 1904.

O mezinárodních úřadech, jež uvedly v činnost úmluva bernská a pařížská, sr. § 16. II.

5. Mezinárodní dohoda ze 14. října 1890 o dopravě zboží po drahách (sr. § 28. I. 3.) obsahuje prvé náběhy na vytvoření mezinárodního obchodního zákonníka a příslušných předpisů pro civilní soudní řád.

Naproti tomu úsilí dopracovati se všeobecného směnečného řádu, aspoň pro evropské státy platného (pokusy německé vlády 1878) setkalo se stejně s neúspěchem jako mezinárodní porady o p r á v u obchodním, k nimž došlo mezi zástupci mocností v Antwerpách 1886, v Brusselu 1888 a v Paříži 1889.

6. Průkopníkem nové doby pro společnou úpravu některých otázek mezinárodního práva soukromého bylo haagské ujednání ze 14. listopadu r. 1896, jež vstoupilo v platnost 25. května 1899.

Na pozvání nizozemské vlády, k němuž dal popud nizozemský učitel práva A sser, došlo od r. 1893 k několika konferencím zástupců rozličných států, aby se vypracovala společná právní pravidla pro celou řadu otázek mezinárodního práva soukromého. Svrchu uvedené ujednání bylo výsledkem těchto porad, jež se týkaly manželství, poručnictví, dědické posloupnosti, úpadku a rozličných otázek ze soudního řádu.

Úmluva byla podepsána od Belgie, Španělska, Francie, Italie, Lucemburska, Nizozemska, Portugalska a Švýcarska (nikoli od Velké Britannie); když se 1. února 1897 připojilo k těmto státům také ŠvédskoNorsko, bylo v dodatečném protokollu z 22. května 1897 provedeno několik dodatečných změn. Německá říše ohlásila současně s RakouskoUherskem svůj přístup 9. listopadu 1897; později ještě přistoupilo Dánsko, Rumunsko a Rusko.

Úmluva týká se výhradně civilního řízení, nikoli trestního, a obsahuje následující ustanovení:

a) Doručení soudních a mimosoudních přípisů. Zaslání provádí se diplomatickou cestou (čl. 1.) Doručení lze odepříti jenom tehdy, když po rozumu toho státu, v jehož území se má provésti, jest způsobilé porušiti jeho výsostná práva nebo ohroziti jeho bezpečnost (čl. 2.) nikoli však tehdy, když jest v odporu s jeho vnitřním právem. Je-li dle zákonodárství súčastněných států, nebo dle zvláštních úmluv mezi nimi uzavřených zavedeno prostší doručovací řízení, má zůstati při něm (čl. 4.).

b) Dožádání právní pomoci. V souhlase s dosavadním zvykem většiny kulturních států dává se soudům smluvních států právo dožádati příslušný úřad jiného smluvního státu za provedení soudních jednání (provádění důkazu, výslech stran, vzetí v přísahu atd.). Dožádaný úřad má odmítnouti dožádání jenom tenkrát, když pravost listiny není zaručena, když žádané jednání nepatří v dožádaném státu v obor soudní moci, nebo když jest spůsobilé porušiti jeho výsostná práva neb ohroziti jeho bezpečnost (čl. 7.). Při provádění žádaného jednání má dožádaný úřad dbáti processních zákonů své země. Na zvláštní přání dožadujícího úřadu možno použiti také odchylných spůsobů řízení, předpokládaje, že se tím nenarazí na tuzemské zákonné zápovědi (čl. 10.).

c) Náklady řízení. Státní občané smluvních států sprošťují se závazku k položení jistoty za náklady žízení, předpokládaje, že sídlí v některém smluvním státu (čl. 11.). S druhé strany však nutno prohlásiti, že rozhodnutí, jímž se osvobozený žalobce odsuzuje k útratám, musí býti v každém jiném smluvním státě provedeno příslušným úřadem dle ustanovení domácích zákonů (čl. 12.).

d) Právo chudých. Státní občané každého smluvního státu jsou postaveni na roveň domácím státním občanům (čl. 14. až 16.).

e) Osobní vazba. Té může býti použito proti cizincům z některého smluvního státu vesměs v těch případech, kdy by byla přípustná také proti domácímu státnímu občanu (čl. 17.).

7. Mnohem větší význam má druhá dohoda haagská ze dne 12. června r. 1902, výsledek to porad třetí konference z roku 1899.

Ujednána byla mezi týmiž státy, které podepsaly úmluvu z 1896 vyjímaje Rusko, Dánsko a Norsko, tedy mezi Německem, Belgií, Francií, Nizozemskem, Rumunskem a Švédskem. Obsahuje tři samostatné konvence, jimiž měly býti odstraněny odpory v národních právech (,,kollise statut") v oborech, na něž se dohoda vztahuje. Ke konvenci třetí přistoupilo 1904 Španělsko.

a) Prvá konvence tý ká se práva uzavírati

manželství.

Oprávnění uzavírati manželství posuzuje se dle státního občanství každého manžela zvláště (čl. 1.). Místní právo manželské však může cizincům zapověděti manželství, odporuje-li některé z absolutních zápovědí v konvenci vypočítaných. Manželství přes to uzavřené však není neplatné, předpokládaje, že odpovídá ustanovením prvého článku (čl. 2.). Místní právo manželské však může dovoliti cizincům uzavření sňatku, i když není přípustné dle čl. 1., spočívají-li překážky výlučně na motivech náboženských. Ostatní státy však nejsou povinny uznávati pravoplatnost takového manželství (čl. 3.).

Pro formu při uzavírání sňatku rozhodno jest místní právo manželské. Stát, jehož zákonodárství vyžaduje sňatek církevní, může však manželství uzavřené od jeho státních občanů v cizině bez dodržení církevní formy pokládati za neplatné (čl. 5.). Diplomatická manželství se uznávají (čl. 6.), není-li žádný z manželů státním občanem onoho státu, kde se manželství uzavírá, a když tento stát nemá ničeho proti tomu. Manželství, které jest neplatné v zemi, kde bylo uzavřeno, poněvadž nebyla zachována předepsaná tam forma, může býti od ostatních států uznáváno přece za platné, byla-li zachována forma předepsaná národním právem obou manželů (čl. 7.). Konvence lze užíti jen při takových manželstvech, která uzavřena byla na území některého státu smlouvu tuto uzavřevšího a mezi osobami, z nichž aspoň jedna je státním občanem některého kontrahenta (čl. 8.). Konvence vztahuje se jen na evropská území států smlouvu uzavřevších (čl. 9.). Státy při třetí konferenci súčastněné, ale úmluvu nepodepsavší, mohou později svobodně přistoupiti (čl. 10.).

b) Druhá konvence týká se práva platného pro rozvod manželství. Za rozvod manželství možno žádati jen tenkrát, když jak dle národního práva manželů, tak dle práva platného v místě, kde se žádost podává, jest rozloučení vůbec přípustno (čl. 1.); možno za ně žádati dále jen tehdy, je-li rozloučení man

želství odůvodněno dle obou těchto práv, byť i důvody byly třeba rozličné (čl. 2.). Táž zásada platí pro rozloučení od stolu a lože. Je-li však v místě, kde se žádost podává, předepsáno výlučné používání domácího práva, dlužno se dle toho zachovati (čl. 3.).

Žádost možno podati: 1. u soudů příslušných dle národního práva; 2. u soudu v bydlišti manželů (čl. 5.). Rozvod manželství nebo rozloučení od stolu a lože, prohlášené některým z těchto soudů uznává se všeobecně, byly-li jen zachovány ostatní předpisy této úmluvy (čl. 6.). Omezení ujednaná v prvé konvenci ohledně osob a oblasti platí i pro o druhou konvenci. Také zde zůstaveno na vůli jen oněm státům, které se konference súčastnily, chtějí-li později přistoupiti čili nic.

c) Třetí konvence týká se poručenství nad nezletilci.

Poručenství řídí se dle národního práva nezletilcova (čl. 1.). Když sídlí nezletilec v cizině, takže ku zřízení poručníka v domovině nedojde, může zakročiti diplomatický nebo konsulární zástupce domovského státu, když stát pobytu proti tomu ničeho nenamítá (čl. 2.). Když dle těchto ustanovení (čl. 1. a 2.) nedojde ku zřízení poručenství dle práva domovského státu, rozhoduje právo platné v místě pobytu (čl. 3.).

V takovém případě však může býti také v domovském státě nové poručenství, jímž se pak prvotní nahradí (čl. 4.). Pro začátek a konec poručenství rozhodné je vždycky národní právo nezletilcovo (čl. 5.). Poručenská správa vztahuje se na osobu i veškeré statky nezletilcovy, pokud snad nepodléhají nemovitosti zvláštnímu zákonodárství onoho území, kde jsou položeny (čl. 6.). Úřady místní mohou učiniti prozatímní opatření k ochraně osoby a zájmů nezletilcových (čl. 7.). — Omezení ujednaná pro obě předchozí konvence, platí také zde. Stejně ohledně přístupu třetích států.

8. V poradách pokračovalo se na čtvrté konferenci roku 1904 opětně v Haagu, a to se zdarem. Usnesení obsahovala:

a) Revisi konvence o civilním soudním řízení.

b) Konvence: 1, o posloupnosti dědické a o ustanovení dědice ; 2. o osobním právu manželském a o manželském právu majetkovém ; 3. o poručenství nad dospělými, a 4. o konkursu. Podepsalo je (ale doposud neratifikovalo) Německo, Uhry (zástupce rakouský již zatím odcestoval, ale souhlasil), Belgie, Dánsko, Španělsko, Francie, Italie, Japonsko, Lucembursko, Norsko, Nizozemsko, Portugalsko, Rumunsko, Rusko, Švédsko a Švýcarsko. Velká Britannie i tentokráte zůstala

doma.

III. Předmětem mnohých úmluv jest dále trestní právo hmotné a trestní řízení a pak právní pomoc.

1. Z mezinárodního ujednání může vzejíti státu povinnost, aby v národním zákonodárství trestním uložil tresty pro jisté činy.

a) Z dohod uzavřených mezi většími skupinami států možno uvésti: konvenci o mšici révové (sr. § 33. II.), o ochraně podmořských kabelů (sr. § 28. II. 3.), Bruselskou aktu o potírání otroctví (sr. § 35. I. 4.).

b) Mezi sousedícími státy vyskytují se zhusta úmluvy o stihání a trestání trestných činů spáchaných,,na území druhého státu smluvního“, zejména přestupky proti zákonům o honbě a rybolovu.

c) V obchodních smlouvách, a také mimo ně, setkáváme se často s kartelly na překažení a trestání podloudnictví.

2. Bezprostředně mezinárodní právo trestní, které ovšem je doposud jen v začátcích, vzniká nařízením mezinárodních plavebních a zdravotních komisí, která obsahují sankci trestní (sr. § 15. II. a III.).

3. Žádný význam pro rozvoj práva mezinárodního neměla mezinárodní konference o anarchismu z r. 1898.

§ 31. O vydávání zločinců.

I. Ze zvláštních smluv o vydání zločinců vyplývá pro stát, kamž se zločinec utekl, mezinárodní povinnost jej vydati; jest to akt mezinárodní právní pomoci.

Ve všech případech, i když není zvláštních smluv o vydávání, má stát útočištný právo zločince vydati; neboť, jak podotknuto bylo již dříve (§ 24. II. 2.), jest právo asylní právem útočištného státu, nikoliv právem uprchlého zločince. Stát útočištný však jest k vydání povinen, když se k tomu výslovně zavázal. Pro mezinárodní právo jest ovšem bez významu, je-li vydávání zločinců upraveno zvláštním zákonem čili nic. Neboť takový zákon váže státní moc jen uvnitř, jakožto nezvratný základ pro uzavírání smluv; v právu mezinárodním mají platnost toliko smlouvy. Z rozličných stran navrhované založení mezinárodního svazu k vydávání zločinců, který by stanovil pro svazové státy společné zásady o vydávání, nevybočilo dosud z akademických úvah. Podmínky a řízení při vydávání zločinců upravuje nyní nepřehledná spousta jednotlivých smluv mezi rozmanitými státy, jež spolu souhlasí jen ve všeobecných obrysech. Jenom kde se dá zjistiti takový souhlas, možno mluviti o všeobecných mezinárodních právních pravidlech.

II. Povinnost k vydání zločince vztahuje se jen na delikty ve smlouvě vypočtené. Z větší části, ne však vždycky, se vyjímají politické zločiny.

Velmi často tu chybívají lehčí věci: přečiny z opomenutí, souboj, některé delikty proti mravnosti a náboženství, porušení vojenských povinností, kontravence celní a berní atd.

Vyloučení zločinů politických datuje se od belgického zákona z roku 1853, jímž stanovena byla pro smlouvy o vydání zásada: „,qu'il sera