3. Ženevská konvence. Konvence ku zlepšení osudu raněných vojínů při armádách v poli. Jeho královská Výsost, velkovévoda badenský, Jeho Veličenstvo král. belgický atd. prodchnuti stejným přáním, pokud na nich závisí, zmírniti strasti nerozlučně spojené s válkou, odstraniti zbytečnou krutost a zlepšiti osud vojínů zraněných na bojišti, usnesli se za tímto účelem uzavříti konvenci a jmenovali svými plnomocníky: Jeho královská Výsost, velkovévoda badenský pana atd. kteří po výměně svých plných mocí, jež shledány byly dobrými a správnými, dohodli se na následujících článcích. Čl. I. Lehké a hlavní polní lazarety mají býti pokládány za neutrální a dle toho také od válčících chráněny a váženy, pokud jsou v nich nemocní a ranění. Neutralita by přestala, byli-li by tyto polní lazarety obsazeny vojskem. Čl. 2. Personal lehkých i hlavních polních lazaretů, zahrnuje v to i osoby pověřené dozorem, zdravotnictvím, správou a dopravou nemocných, jakož i polní kazatele, účastní se tak dlouho dobrodiní neutrality, pokud plní své povinnosti, a pokud nutno raněné sbírati a ošetřovati. Čl. 3. Osoby označené v předešlém článku mohou i po obsazení nepřítelem pokračovati v plnění svých povinností úředních při lehkých nebo hlavních polních lazaretech jimi obsluhovaných, nebo se vzdáliti, aby se připojily k oddílům, k nimž náležejí. Zastaví-li za takových poměrů osoby tyto svou činnost, postará se armáda vrchu nabyvší o to, aby byly dovedeny k předním strážím nepřátel. Čl. 4. Materiál hlavních polních lazaretů podléhá válečným zákonům a osoby patřící k těmto lazaretům mohou tudíž při svém návratu vzíti s sebou jenom ty předměty, jež jsou jejich soukromým majetkem. Lehký polní lazaret však za stejných poměrů zůstane v držení svého materiálu. Čl. 5. Obyvatelstvo, jež přispěje raněným ku pomoci, zůstane ušetřeno a svobodno. Jest úkolem generálů válčících mocností, aby uvedli obyvatelům na vědomí hlas dovolávající se jejich lidskosti a neutralitu z toho plynoucí. Každý raněný přijatý do domu a ošetřovaný, má mu sloužiti za ochranu. Obyvatel, jenž přijímá k sobě raněné, má zůstati ušetřen při ubydlení vojska a z části také při uložených snad válečných kontribucích. Čl. 9. Ranění a nemocní vojáci mají býti přijímáni a ošetřováni bez ohledu na rozdíl národnosti. Vrchní velitelé mají na vůli, dovolují-li to poměry a jsou-li s tím obě strany srozuměny, odevzdati nepřátelské vojáky za bitvy raněné ihned předním strážím nepřátel. Ti, kdož po vyléčení shledáni jsou neschopnými k další službě, mají býti posláni zpět do vlasti. Ostatní mohou býti posláni zpět s podmínkou, že po trvání války se zbraní již neuchopí. Obvaziště a skladiště spolu s vedoucím je personálem těší se bezpodmínečné noutralitě. Čl. 7. Zřetelně rozeznatelný a shodný prapor má býti vyvěšen u polních lazaretů, obvazišť a skladišť. Vedle toho musí býti za všech okolností vztýčena i národní vlajka. Stejně má býti přípusten úvazek pro osoby stojící pod ochranou neutrality; vydávání jeho však se ponechává vojenským úřadům. Prapor i úvazek mají nésti červený kříž na bílém podkladě. Čl. 8. Jednotlivosti v provedení přítomné konvence mají býti nařízeny od vrchních velitelů válčících armád dle poukazů dotyčných vlád a v souhlase se všeobecným zásadami prohlášenými v této konvenci. Čl. 9. Vysoké mocnosti smlouvu uzavírající se dohodly přítomnou konvenci uvésti ve známost oněm vládám, jež nemohly vyslati plnomocníků k mezinárodní konferenci do Ženevy, a pozvati je k přistoupení. K tomu účelu se ponechává protokoll otevřen. Čl. 10. Přítomná konvence má býti ratifikována a ratifikace mají býti vyměněny v Bernu do čtyř měsíců, pokud možno dříve. Tomu na důkaz připojili dotýční zmocněnci své podpisy a otisk svých znaků. Stalo se v Ženévě, dne dvaadvacátého srpna roku tisícího osmistého a čtyřiašedesátého. 4. Smlouva mezi Německem, Rakousko-Uherskem, Velkou Britannií, Italií, Ruskem a Tureckem. Ze dne 13. července 1878. Ve jménu Všemohoucího Boha! Jeho Veličenstvo císař německý, král pruský, Jeho Veličenstvo císař rakouský, král český, atd., a apoštolský král uherský, president francouzské republiky, Její Veličenstvo královna Spojeného království Velké Britannie a Irska, císařovna indická, Jeho Veličenstvo král italský, Jeho Veličenstvo císař veškeré Rusi a Jeho Veličenstvo císař ottomanský, vedeni přáním upraviti ve smyslu evropského řádu dle ustanovení pařížské smlouvy ze dne 30. března 1856 otázky, které vznikly na Východě z událostí posledních let a války, jejíž konec přivodila předběžná smlouva v San Stefano, byli jednomyslně toho názoru, že sejití se na zvláštním kongressu by bylo nejlepším prostředkem k usnadnění vzájemné dohody. Uvedená Jejich Veličenstva a president francouzské republiky jmenovali následkem toho své plnomocníky, a to: Jeho Veličenstvo císař německý, král pruský: pana Ottu hraběte Bismarcka, Svého předsedu pruského státního ministerstva, říšského kancléře; pana Bernarda Arnošta z Bülowů, Svého státního ministra a státního sekretáře při zahraničním úřadě; a pana Chlodvíka Karla Viktora knížete Hohenlohe-Schillingsfürsta, knížete ratiborského a corveyského, Svého mimořádného a zmocněného vyslance u francouzské republiky, královského bavorského nejvyššího korunního komoří; Jeho Veličenstvo císař rakouský, král český atd. a apoštolský král uherský: pana Julia hraběte Andrassy-ho z Csik Szent-Király a Krásné Horky, španělského granda prvé třídy, skutečného tajného radu, Svého ministra císařského domu a zahraničných záležitostí, polního podmaršálka; pana Ludvíka hraběte Karoly z Nagy-Karoly, komořího a skutečného tajného radu, Svého mimořádného a zmocněného vyslance u Jeho Veličenstva císaře německého, krále pruského; a pana Jindřicha svobodného pána Haymerle, skutečného tajného radu, Svého mimořádného a zmocněného vyslance u Jeho Veličenstva krále italského; Praesident francouzské republiky: pana Williama Jindřicha Waddingtona, senátora, člena Institutu, ministra-státního sekretáře při zahraničném úřadě; pana Charlesa Raymonda de La Croix de Chevriére, hraběte ze Saint-Vallier, senátora, mimořádného a zmocněného vyslance Francie u Jeho Veličenstva císaře německého, krále pruského; a pana Felixe Hipolyta Desprez-e, státního radu, zmocněného vyslance prvé třídy, pověřeného vedením politických záležitostí v ministeriu zahraničných záležitostí; Její Veličenstvo královna Spojeného království Velké Britannie a Irska, císařovna indická: velectihodného Benjamina Disraeli, hraběte z Beaconsfieldu, vikomta Hughenden, paira parlamentu, člena velectihodné tajné rady Jejiho Veličenstva, prvního Lorda pokladu Jejího Veličenstva a prvního ministra Anglie; velectihodného Roberta Artura Talbota Gascoyne Cecila markýze ze Salisbury, hraběte ze Salisbury, vikomta Cranborne, barona Cecila, paira parlamentu, člena velectihodné tajné rady Jejího Veličenstva, prvního státního sekretáře Jejího Veličenstva v zahraničním úřadě; a pana Odona Williama Leopolda Russella, člena tajné rady Jejího Veličenstva, mimořádného a zmocněného vyslance u Jeho Veličenstva císaře německého, krále pruského; Jeho Veličenstvo král italský: pana Ludvíka hraběte Corti, senátora, Svého ministra zahraničních záležitostí; a pana Eduarda hraběte z Launay, Svého mimořádného a zmocněného vyslance u Jeho Veličenstva císaře německého, krále pruského; Jeho Veličenstvo císař veškeré Rusi: pana Alexandra knížete Gorčakova, svého říšského kancléře; pana Petra hraběte Šuvalova, generála kavalerie, Svého generálního adjutanta, člena říšské rady a Svého mimořádného a zmocněného vyslance u Jejího britického Veličenstva a pana Pavla z Ubrilů, skutečného tajného radu, Svého mimořádného zmocněného vyslance u Jeho Veličenstva císaře německého, krále pruského ; a Jeho Veličenstvo císař ottomanský: Alexandra Karatheodory pašu, Svého ministra veřejných prací; Mehemmeda Ali pašu, mušira Svých vojsk; a Sadullaha beje, Svého mimořádného a zmocněného vyslance u Jeho Veličenstva německého císaře, krále pruského; kteří na návrh dvora rakousko-uherského a na pozvání německého dvora se sešlí v Berlíně, opatřeni plnými mocemi, jež shledány byly dobrými a patřičně vystavenými. Když byla mezi nimi šťastně sjednána jednomyslnost, dohodli se o následujících ustanoveních. Čl. 1. Bulharsko povyšuje se na autonomní poplatné knížectví pod svrchovaností Jeho císařského Veličenstva Sultána; má obdržeti křesťanskou vládu a národní milici. Čl. 2. Knížectví Bulharské bude zabírati následující části území: Hranice na severu sleduje pravý břeh dunajský od dřívější hranice srbské až na východ k Silistrii k bodu, který ještě určí zvláštní evropská komisse, odtud obrací se k Černému moři na jih od Mangalie, jež spojena bude s územím rumunským. Černé moře tvoří východní hranici Bulharska. Na jihu vystupuje hranice od ústí potoka, poblíž něhož leží vesnice Hodžakiöj, Selam-Kiöj, Aivadžik, Kulibe, Sudžuluk, podél jeho údolí nahoru, protíná napříč údolí Deli Kamčiku, jde na jih od Belibe a Kemhaliku a severně kolem Hadžimahale, překročivši Deli Kamčik 212 km nad Čengejem dosahuje hřebene v bodu ležícím mezi Tekenlikem a Aidos-bredžou, jde dále po hřebenu přes Balkán karnabadský, prisevický a kazanský severně od Kotle až po Demir Kapu. Jde pak dále hlavním řetězem velikého Balkánu, jejž sleduje po celé délce až k vrcholku Kosice. Tam opustí hřeben balkánský, jde jižním směrem mezi vesnicemi Pirtopem a Dužanci, z nichž prvá připadne Bulharsku, druhá Východní Rumelii, až k potoku Tuzlu Dere, sleduje tento proud, až se spojí s Topolnicou, sleduje dále tuto řeku až k jejímu stoku se Smovskio Dere u vsi Petriceva, při čemž ponechává při Východní Rumelii okres v rozsahu dvou kilometrů nad tímto stokem, vystupuje mezi potokem Smovskio Dere a Kamenicou nahoru po čáře rozvodí, obrátí se na jihozápad k výšině Vojňáku a dospěje přímou cestou bodu 875 mapy rakouského generálního štábu. Hraniční čára protíná v přímém směru horní úval potoka Ichtiman Dere, jde mezi Bogdinou a Karaúlou, aby mezi Čamurli a Hadžilarem dospěla rozvodí, jež dělí údolí Iskeru od údolí Marice, jde po této čáře mezi vrcholky Velina Mogila, sedlem 531, Zmajlica Vrh, Sumnatica a dosahuje správní hranice sandžaku srědeckého mezi Sivri Tašem a Čadir Tepe. Od Čadir Tepe sleduje hranice směrem na jihozápad čáru rozvodí mezi údolím Mesta Karasu s jedné strany a Strúma Karasu s druhé, běží po hřebeně pohoří Rhodope, zvaném Demir Kapu, Iskof Tepe, Kadimesar Balkán a Aiji Gedük až po Kapetnik Balkán a splývá takto s dřívější správní hranicí sandžaku srědeckého. Od Kapetnik Balkánu tvoří hranici rozvodí mezi údolím řek Rilska reka a Bistrika reka, jde po předhoří zvaném Vodenika Planina, aby sešla do údolí Strúmy při jejím stoku s Rilskou rekou, ponechávajíc Turecku vesnici Barakli. Vystupuje potom jižně od vesnice Jelešnica vzhůru, aby nejkratší cestou na vrcholku Gitky dospěla Golema Planiny, aby takto zabrala starou správní hranici sandžaku srědeckého, ponechává však při Turecku celý úval, jejž tvoří Suha reka. Od hory Gitka obrací se západní hranice k hoře Crni Vrh přes pohoří Karvena Jabuka, sledujíc starou správní hranici sandžaku srědeckého v hořejší části úvalu Egrisu a Lepniky, běží po ní na hřebeny Babiny polany a dospívá hory Črni Vrh. |