přiznal berlínský kongress 1878 velmocem výslovně právo vměšovati se do vnitřních záležitostí Turecka, když jde o arménské provincie. Sr. článek 61. berlínské smlouvy:,,Vysoká Porta se zavazuje, provésti bez dalšího maření času opravy a reformy, kterých je potřebí v provinciích obydlených Armény, a pečovati o jejich bezpečnost proti Kurdům a Čerkesům. O opatřeních učiněných nutno čas od času vyrozuměti velmoci, které budou dozírati na jejich provedení." O tento článek opíralo se r. 1895 zakročení mocností ve prospěch Arménů. Právo k zakročení jest však také všeobecně odůvodněno kollektivní garancií tureckého území vyslovenou v míru pařížském, pak ustanovením míru berlínského z 1878 o právním postavení Bulharska, Východní Rumelie a Kréty.

3. Mezinárodním bezprávím jest konečně každá urážka druhého státu, ať byla namířena proti jeho mezinárodním zástupcům aneb orgánům či proti jeho odznakům výsostným.

Sem náleží slovem, skutkem nebo symbolem učiněná urážka náčelníka, diplomatických zástupců a p. cizích států, také však urážka cizích lodí státních zejména válečných. I zde (stejně jako při mezinárodním bezpráví uvedeném sub 1) neobmezuje se bezpráví na skutky, které bezprostředně předsevzal stát či jeho orgány, nýbrž zahrnuje také případ, že nebyly kladeny překážky nebo neuložen trest při skutcích podniknutých na vlastním území od vlastních či cizích státních občanů. Prokazování zvláštních poct však nenáleží do mezinárodního práva, nýbrž k mezinárodní zdvořilosti. Totéž platí o veškerém ceremoniellu na moři i na zemi, pak o respektování,,královských poct“ (vyslanectví prvé třídy, královská koruna ve znaku, titulování „bratr“), na jaké si činí nároky císařství a království spolu s velkými republikami.

III. 1. Ze vzájemné neodvislosti států, která plyne logicky ze základní myšlenky mezinárodního práva, nutno dovozovati, že žádný stát nemůže býti pohnán před soud státu druhého.

Věta tato se dodnes uznává velkou převahou v literatuře i judikatuře, ač v novější době se její platnost také mnoho popírá. Tvrdívá se totiž, že stát, pokud nevystupuje jako stát, nýbrž jako soukromý podnikatel (továrník, provozovatel nějaké dráhy atd.), pokud se tedy spor nedotýká výkonu jeho státní moci, jakožto fiskus i proti své vůli jest podroben cizozemským soudům. Proti tomuto názoru však dlužno vzíti v úvahu, že pokus, provésti rozhodnutí vynesené proti fi s k u, by vedl k zasahování do cizí státní moci. Jenom když se jedná o věcné žaloby ohledně statků nemovitých anebo když se cizí stát dobrovolně podrobí příslušnosti tuzemského soudu, doznává zásada svrchu vytknutá svého prolomení.

K pokojnému vyřízení soukromoprávních sporů mezi samostatnými státy může tudíž dojíti jen cestou smírného vyrovnání nebo na základě výroku rozhodčího soudu.

2. Důsledkem neodvislosti každého člena společenství práva mezinárodního jest také exterritoriální postavení vyslanců a náčelníka cizího státu, jenž prodlévá v cizím státním území.

IV. Ze základní myšlénky mezinárodního práva, pokud jest konstituováno společenství států, plyne konečně pro každý stát právo i povinnost udržovati trvalý styk se všemi ostatními údy společenství práva mezinárodního (udržovati,,commercium",,,sociabilitu“).

V pojmu styk leží především udržování stálých diplomatických styků s ostatními státy, zvyk to tak starý, jako mezinárodní právo samo, jehož zavedení tvořívá prvý krok, jímž má býti do společenství práva mezinárodního uveden stát dosud mimo stojící. V něm leží dále udržování právních sty k ů, jež dochází výrazu v uzavírání státních smluv. A leží v něm konečně i otevření hranic příslušníkům ostatních států, jakož i zásadní rovnost státních občanů · vlastních i cizích.

Stát, který by se chtěl oproti ostatním státům ohraditi čínskou zdí, již tím by ze společenství národů vystupoval. Stát, který je diné mu toliko státu odepře kommercium, jemuž se ostatní státy těší, poskytoval by tím státu tomu casus belli. Touto zásadní povinností udržovati styk nemění se ničeho na právu odepříti v konkretním případě uzavření určité smlouvy, přijetí vyslance, připuštění státního občana atd.

§ 7. Státní moc ve své vnitřní samostatnosti.

I. Ze základní myšlenky mezinárodního práva vyplývá vzájemné uznávání samostatnosti každého státu uvnitř dosahu jeho moci. Vymezení tohoto dosahu moci co do prostoru jest dáno státním územím, co do osob státním národem, Vystupuje tudíž státní moc v mezinárodním právu jednak jakožto výsost nad územím, jednak jakožto výsost nad osobami.

Státní moc, imperium, jest vždy moc vládnouti, moc poroučeti a donucovati; dá se tudíž mysliti jenom jako panství nad lidmi, jejichž vztahy navzájem a k státní moci samostatné se právně upravují. Nedá se však mysliti, že by mohly státy, jež dohromady tvoří společenství práva mezinárodního vedle sebe existovati, kdyby okruh působnosti každé samostataé statní moci nebyl ohraničen naproti druhým. Ohraničení to děje se dle vzoru rozličných, částečně se křížících zorných úhlů:

1. V prvé řadě dáno jest poměrem lidí k státnímu území, aniž se při tom činí rozdíl mezi státními občany a cizinci. V tomto směru podrobeni jsou státní moci státu, jeho zákonům a jeho výkonným úředníkům a soudům všechny osoby zdržující se v území tohoto státu.

Poměr k státnímu území však také vzniká z věcných práv na statky nemovité, ležící v území státu. Při povrchním pozorování se zdá, že státní moc je tu panstvím nad věcmi; v pravdě však i tu jde o panství nad lidmi, jenže bez ohledu na jejich státní občanství i bydliště.

2. V druhé řadě dáno jest s tátním občanstvím. Jakožto výsost nad osobami sáhá státní moc daleko za hranice svého státního území; její rozkazy zasahují státního občana i pokud se zdržuje v cizině; státní moc domoviny doprovází jej svou ochranou i do ciziny. Bylo by tudíž jednostranné a nesprávné, pojímati státní moc výlučně jako výsost nad územím, jako výsost territorialní. Překročením státních hranic se svazek státní příslušnosti nerozvazuje, nýbrž toliko uvolňuje. Vytknouti však dlužno:

II. Vnitřní samostatnost státní moci projevuje se oproti všem ostatním státům jakožto autonomie v zákonodárství, soudnictví a veřejné správě v okruhu moci státu příslušící.

1. Při vykonávání své autonomie nesmí stát přehlédnouti, že není osamocen, nýbrž členem veliké obce rovnoprávných účastníků práva (interdépendence). Musí se tedy vyhýbati srážkám s autonomií jiných států.

Zde leží bod styku mezi právem mezistátním a tak zvaným právem internationalním. Beze vší pochyby náleží v přední řadě každému jednotlivému státu, aby řešil kollisi statut, která může býti důležitou nejen v právu soukromém a trestním, nýbrž ve všech oborech zákonodárství bez výjimky. Jest na národním zákonodárství, aby určilo, zda-li se má v daném případě použíti práva domácího či zahraničného. Ale bezvýjimečné používání domácího práva na všechny právní poměry, jež docházejí posouzení před národními úřady, tedy neobmezené provedení territorialního principu bylo by v odporu se základní myšlénkou práva mezinárodního: s uznáním rovnoprávnosti všech členů společenství práva mezinárodního a s ohraničením okruhů působností; bylo by v odporu s potřebami mezinárodního styku, zejména obchodního. A vskutku nesnaží se ani jediný stát přivésti k platnosti výlučně své domácí právo. Za jistých předpokladů předpisuje spíše každý stát používání práva cizozemského, ať se již jedná o osobní spůsobilost cizince k právním činům, nebo o věcné právo k věci v cizině se nalézající, nebo o platnosti smlouvy uzavřené v cizině atd. Národní zákonodárství má výslovně nebo mlčky vytknouti tyto zásady, jimiž se určuje řešení,,konfliktů“ mezi právem domácím a cizím a,,kollise statut“. Při jejich stanovení však nesmí pustiti se zřetele koexistenci rovnoprávných států cizích.

Vypsání práva mezinárodního musí se ovšem spokojiti s vytknutím tohoto všeobecného pravidla. Provedení jeho zvláštními státními smlouvami jest zabezpečeno jen v míře nepatrné. Tolik však jest jisto, že nehledíme-li ani k těmto smlouvám právě národní zákonodárství všech kulturních států hledí tak zvanou zásadu territorialní překonati.

2. Autonomie může býti omezena závazky uloženými smlouvou nebo jinak.

III. Státní moc vzatá v úvahu vzhledem k státnímu území, čímž doznává prostorového vymezení (sr. § 8.), sluje výsostí územní (mocí territoriální). Je to imperium nikoliv dominium; mezinárodním právem uznaná vláda nad lidmi uvnitř území; nikoli věcné právo k území.

1. Územní výsost vylučuje jakékoliv zasahování cizí státní moci do státního území, jakýkoli bezprostřední výkon cizích práv výsostných v onom území.

2. Totéž území může býti podrobeno společnému panství více států ať dělenému ať nedělenému (condominium, správněji coimperium).

Nedělené společné panství mělo dle vídeňského míru z 30. října 1864 Rakousko a Prusko nad Šlesvikem-Holštýnskem a nad Lauenburskem; smlouvou Gastýnskou ze 14. září 1865 si je obě velmoci pro ŠlesvíkHolštýn sice výslovně vyhradily, ve skutečnosti však bylo zrušeno. Nedělené společné panství přísluší Prusku a Belgii nad obvodem Moresnetským. Když totiž smlouvou z 19. července 1815 měla býti přesně určena hranice mezi Nizozemskem a Pruskem, nemohly se obě mocnosti o toto nepatrné, avšak velmi cenné území dohodnouti. Smlouvou ze 26. června 1816 bylo tedy ujednáno, že území má býti postaveno pod společnou státní moc obou států, že žádný tam nesmí uložiti svou posádku a že obyvatelé neplatí žádných daní a nekonají žádné služby vojenské.

Opětovné jednání mezi Pruskem a Belgií, jež vstoupila do smlouvy na místo Nizozemska, nesoucí se k rozdělení tohoto území, zůstala bez výsledku. Pod nerozdílným společným panstvím Německa, Anglie a Spojených států stály od smlouvy ze 14. června 1889 ostrovy Samojské, až došlo k rozdělení ve smlouvě z 2. prosince 1899 (Německu připadly při tom dva hlavní ostrovy Savaji a Upolu, Americe Tutuila, Anglii souostroví Tonga s některými ostrovy v Tichém oceáně a při pobřeží Afriky). Od Anglie opět dobytý Sudan stojí teď následkem práva podmanění jakožto samostatný stát pod společným panstvím Egypta a Anglie. Kondominát zvláštního druhu měla dle smlouvy z 1878 Francie spolu s Velkou Britannií nad Novými Hebridami v Tichém Oceáně; smlouvou z 8. dubna 1904 byl však zase zrušen.

3. Územní výsost, jako státní moc vůbec, může býti ve prospěch jiných států omezena převzatými nebo uloženými závazky.

Tak se může stát zavázati: a) že bude trpěti na svém území výkon výsostného práva jiným státem; b) že se sám na svém území zdrží výkonu práva výsostného.

Příklady pro a) vyhražení práva průchodu neb obsazení, zřízení uhelné stanice, provozování rybářství.

Příklady pro b) neutralisace určitého území. Pak dále: Ustanovení londýnské smlouvy z 11. května 1867, že se zemí srovnaná opevnění města Lucemburku nebudou již znovu zřízena. Článkem 29. berlínské

smlouvy ze 13. července 1878 Černé Hoře uložená povinnost, podél toku Bojany nezřizovati žádných opevnění, pokud jich není zapotřebí k ochraně Skadru do okruhu 6 km kolem města. Ustanovení Cařihradské smlouvy z 2. července 1881 (odstoupení Arty a části Thessalie ve prospěch Řecka), dle něhož opevnění při zálivu Artském mají býti stržena a po čas míru neobnovována. Pařížského míru z 1815 čl. 3. odst. 1.:,,Vzhledem k tomu, že pevnosti u Hüningen byly za všech časů předmětem obav města Basileje, usnesly se vysoké moci smlouvu uzavírající, aby helvetské konfederaci podaly nový důkaz své blahosklonnosti a péče, na tom, že opevnění u Húningen mají býti srovnána se zemí a francouzská vláda se z téhož důvodu zavazuje jich již nezřizovati aniž nové pevnosti v okruhu do tří francouzských mil kolem města Basileje zakládati". Sr. také německoanglickou smlouvu z 10. dubna 1886, jíž se Německo zavázalo nezřizovati trestaneckých kolonií na svých državách na západě Tichého Oceánu.

Jest naprosto mylné mluviti o těchto případech o (positivních a negativních) služebnostech práva mezinárodního či o státních služebnostech. Nebot, nehledě ani k tomu, že praedium dominans zde nahražuje oprávněný stát se svými příslušníky, chybí tu v prvé řadě věcná povaha těchto oprávnění. Bude-li Rusku snad na nějakém francouzském ostrově povolena uhelná stanice, a Anglie později toho francouzského ostrova nabude, nelze naprosto tvrditi, že by nabyvatel služebného pozemku bez dalšího přejímal závazky svého předchůdce. V takovém případě jest spíše povinností zcizovatele, aby dosavadního oprávněnce odškodnil, jestliže se ten svého práva bezpodmínečně nevzdá tím, že ku změně území výslovně nebo mlčky přivolí. Nelze tedy říci, že by tento právní poměr byl věcným, absolutním, na pozemku lpícím.

Jinak se má věc – zvláště pokud běží o závazek zdržeti se výkonu práv výsostných byl-li závazek povinného státu jemu uložen snad usnesením kongressu ve všeobecném zájmu, nikoliv smlouvou ve prospěch druhé strany. Pak ovšem lpí závazek na území, takže s ním i na každého dalšího nabyvatele přechází. Velmi často uvádějí se za příklad sardinské provincie Chablais a Faucigny. Dle článku 92. vídeňské kongressové akty měly býti účastnými švýcarské neutrality; v případě války měla Sardinie odvolati svá vojska a Švýcarsko mělo právo je obsaditi. Když Turinskou smlouvou ze 24. března 1860 tyto provincie připadly Francii, uznala Francie výslovně svou povinnost, převzíti i neutralitu na nich spočívající a v případě, že by ji chtěla zrušiti, dohodnouti se s mocnostmi umluvivšími vídeňskou kongressovou aktu. Švýcarsko kladlo také r. 1859 a 1870 důraz na své obsazovací právo, ale neprovedlo ho. Stejně dlužno míti za to, že Německo jakožto právní nástupce Francie jest vázáno neopevňovati města Hüningen. Avšak i v tomto případě se soukromoprávní pojem služebnosti špatně hodí na označení tohoto ryze veřejnoprávního omezení státní moci.